Obrovský úspěch vybojoval v italském Rieti plachtař z Rané Ondřej Dvořák. Přivezl zlatou medaili z ME, v rozhovoru se svěřil, jak celé závody probíhaly.

Kde a v jakém termínu se konalo mistrovství Evropy v plachtění nebo bezmotorovém létání, chcete-li?
V italském Rieti od třetího do čtrnáctého srpna. Patnáctého proběhlo slavnostní vyhlášení výsledků, no a v neděli šestnáctého srpna mě čekalo mateřské letiště Raná u Loun.

Kolik závodníků a z kolika zemí se účastnilo?
Šedesát osm závodníků asi z jedenácti zemí. Létali ve třech třídách klubová, standard a patnáctimetrovky.

Mohl byste je trochu přiblížit?
V klubové třídě se létá bez vodní přítěže, jde o velmi různé větroně, které se srovnávají pomocí koeficientu do stejné úrovně. Standardní třída má rozpětí patnáct metrů a vodní zátěž. Patnáctimetrovky mají rozpětí opět patnáct metrů, vodní zátěž a ještě klapku na změnu geometrie křídla.

Jak bylo pořádající letiště vybaveno technikou? Kolik vlečných letounů pomáhalo dostávat větroně do vzduchu?
Deset vlečných.

Přálo šampionátu počasí?
Přálo. Některé dny byly bouřky, jinak velmi dobré. Pro region Apenin je to typické. Létá se hodně vysoko, kolem 3500 metrů. Využívá se i tvaru terénu. Nad hřbety hor se tvoří nejlepší stoupavé proudy.

Jakou mají sílu?
V Čechách má hodně dobrý stoupavý proud 3,5 metru za sekundu, tam až kolem sedmi metrů za sekundu.

Jaké tratě jste létali?
Nejkratší byla 250 km a nejdelší 430 km. Měli jsme dva až šest otočných bodů daných GPS souřadnicemi. Celý let zaznamenává GPS logger na záznam, který se po návratu odevzdá rozhodčím.

Jak se vyvíjelo pořadí?
Ze začátku jsme létali tak v půlce, pak v posledních čtyřech dnech jsme se dostali na špici.

Říkáte létali…
Létali jsme v týmu ve třech lidech. Dvojnásobný mistr Evropy Roman Mraček , který tam titul obhajoval, pak Jan Louda a já. Roman je z Plzně a Honza z Hodkovic nad Mohelkou. Naše největší výhoda oproti ostatním byla, že nám to dohromady klapalo. Dařilo se létat těsnou spolupráci. Dá se křídlo na křídlo, letí se jako rojnice a žádný stoupák nám neunikne. Velmi rychle se ustředíme, točíme v komíně co nejlépe, navíc se neustále rozhodujeme společně. Eliminujeme tím chyby, které může udělat jedinec. Potlačili jsme ego a fakt lítali ve třech. Ostatní země mají také týmy, jen dvoučlenné. My jsme měli výhodu volné nominace pro úřadujícího mistra Evropy.

Přistál jste někdy také do terénu?
Měl jsem štěstí, do pole jsem nepřistál. To by znamenalo v takových závodech propad někam za půlku. Do pole sedl Roman, což ho stálo vedení v soutěži. Navíc tamní pole jsou velmi malá na přistání a hrozí poškození letadla.

Létali jste každý den?
Odlétali jsme deset disciplín. Byl jsem tam dva týdny předem na vlastním soukromém tréninku. Chtěl jsem se seznámit s terénem, létání v horách je hodně specifické. Je to hodně o znalosti místa. Stoupáky se dělají na stále stejných místech. Za celou dobu v Itálii mám 19 startů, nalétal jsem asi 80 hodin, celkem asi 5500 km.

Kdo vám pobyt v Itálii financoval?
Mám jednoho sponzora a velkou část hradí Aeroklub České republiky v rámci reprezentace.

Jak se vlastně na takové závody trénuje?
Je důležité trávit v letadle co nejvíc času, okolo 200 hodin ročně každý. Závodník si musí zdokonalovat a udržovat svoje dovednosti. Když netrénuje, tak nemá ten správný cit. V Itálii jsem musel ozkoušet celou soutěžní oblast, zjistit, kde se jak chová vzduch, kam svítí slunce, za jakého počasí, abych věděl, kde co hledat. Musel jsem za dva týdny tréninku sám zjistit to, co si místní piloti předávají z generace na generaci.

Měl jste s sebou nějaký pomocný tým?
Celý tým tvořila moje přítelkyně Katka, víc potřeba není. Letadlo se dá rozebrat ve dvou lidech a uložit do „penálu“ (transportního přívěsu – pozn. red.).

Rozebírali jste ho denně?
Ne, potáhlo se vodoodpudivou látkou a ukotvilo. Takže na něj neprší a nepráší se. Ráno se potahy sundají, letadlo se vyleští a jede na start.

Probíhal po večerech nějaký společenský život nebo závodníci padli do postelí a usnuli?
Vstávalo se v osm ráno, připravilo se letadlo, v 9.30 je hotovo, dá se snídaně, v 10.30 je brífink, kde se představí tratě, seznámí se všichni s meteorologickou situací. Česká výprava se šla do kempu poradit o taktice letu. Ve dvanáct se startuje, kolem 14. hodiny začíná soutěžní let a trvá pět až šest hodin. Po přistání se musí letadlo poklidit, zbytek času se najíme, vykoupeme, chvíli poklábosíme a kolem třiadvacáté hodiny nejpozději jdeme spát. Na večírky čas rozhodně není. Po čtrnácti dnech je člověk hrozně unavený. Mozková činnost v letadle je enormní, není minuta, kdy se nemusí něco vyřešit. Řízení letadla je podprahová činnost, pilot se věnuje počasí, vývoji počasí, hledá se nejlepší řešení situace.

Jak vypadalo vyhlášení vítězů?
Všechny závody mají fakt velkou úroveň. Je to velká událost, velmi dobře propagovaná v televizi, rádiu, na plakátech. Letos to bylo „po italsku“, organizace vázla a na vyhlášení nebyli žádní diváci.

Co jste si přivezl?
Pohár, medaili a věcné ceny, hlavně pomůcky na létání. Například přístroj do letadla. Honza Louda byl v naší kategorii druhý a Roman skončil desátý.

Jak dopadli čeští závodníci v ostatních kategoriích?
Ve standardech Miloslav Cink jedenáctý, Pavel Loužecký devátý. Od nich dvou se zrovna čekalo, že budou na bedně, ale nějak se jim nedařilo. Cink právě tady získal stříbro na mistrovství světa juniorů 2008. Měli zkušenosti z tohoto místa, ale měli smůlu. V patnáctimetrovkách byl Slavomír Pískatý jedenáctý a Jaroslav Tomaňa čtrnáctý. Také od nich se čekalo víc. Češi vůbec vzbuzovali velká očekávání, jenže v patnáctimetrových a standardech se nedařilo. V soutěži týmů jsme skončili druzí za Francouzi. My dva jsme spíš překvapili.

Zkuste nám říct, jak se vyvíjela vaše letecká kariéra.
Začal jsem létat v roce 2005 v sedmnácti letech. Měl jsem pomalejší začátek, většinou lidé chodí po roce na závody, já jsem na závody ze začátku nejezdil. V roce 2009 jsem byl poprvé na závodech a první úspěch se dostavil v roce 2011, kdy jsem vyhrál mistrovství regionu. V roce 2012 pak juniorské mistrovství ČR. O rok později jsem byl čtvrtý na otevřeném mistrovství Francie. A 2014 jsem vyhrál mistrovství republiky v Hosíně. A zase regiony.

Jak se dá skloubit práce a závodění?
Kdybych chodil do normální práce, tak by se to nedalo. Potřebuji tak osm týdnů na létání ročně. Ale máme s kamarádem architektonický ateliér, tak se to daří.

Jaké jsou sportovní plány a sny?
Chtěl bych na mistrovství světa, které bude příští rok, ale záleží na trenérovi reprezentace Petru Krejčiříkovi, kam mě nominuje. Jeho syn také závodí.

No u vás to také není jen tak, že?
Asi třetina závodníků vyrůstala na letištích, moje rodiče oba létají. Nejdřív jsem si na letiště hrál, pak v osmi až deseti létal s modely a nakonec jsem začal s velkými letadly. Když k létání člověk čichne, tak se z toho stane závislost.

Vím, že jste měl úspěchy i jako modelář.
Vyhrál jsem juniorského mistra světa v roce 2002.

Děkuji za rozhovor.

Současně s mistrovstvím Evropy mužů probíhalo v Dánsku i mistrovství světa žen. České plachtařky si přivezly dvě medaile – Dana Nováková byla druhá a Jana Vepřeková třetí ve třídě standard. Pilotky z Aeroklubu Raná u Loun si přivezly také krásná umístění. Jana Trešlová šesté místo v patnáctimetrové třídě a Hana Trešlová osmé ve třídě standard.

Autor rozhovoru: Dana Studničková
Zdroj: http://zatecky.denik.cz/…