Pro Tomáše bylo období, které prožil na Rané tím nejlepším i podle jeho vlastních slov. Létal, co to jen šlo. Opotřebovával vzduch kolem Rané velmi důkladně. Svým nadšením pro létání nás tak nakazil, že do teď jsme více či méně nemocní. Neměl moc rád papírování, měl rád to opojení, kdy je sám sebou na křídlech. A vždycky ho bavilo létat nejen pro sebe, ale hlavně pro ostatní. Ať jako instruktor, vlekař nebo dopravní pilot.

Tomáš proslul neskutečnými pověstmi. Snad, každý, kdo s ním kdy letěl, má svoji osobní příhodu s Tomášem. Je jich nespočet. A sám nevím, co z toho bylo skutečného a co jen bajkami. Ale i bajky mají svůj skutečný základ. Ale co vím zcela jistě, že všechny ty příhody miluji.

Malou ukázku našeho respektu k Tomáši má v archivu Martin Frič. Martin umí tuhle příhodu vyprávět nejlíp, ale snad mi odpustí porušení copyrightu. To bylo tehdy, když Martin alias Fričák, ještě neměl bílé vlasy, nevlastnil nic než modrou knížku, kterou sehnal bůhví jak, a jeho bratr ještě sotva tahal kačera a to ještě jenom za provaz (nemyslím tím Jardu Kačera). S Tomášem na palubě prováděl rutinní start navijákem. Krátce po vyplutí Martinovi klesala rychlost. Tomáš, sedíc vzadu, přihlížejíc nezúčastněně vývoji událostí a kouříc cigáro, pouze suše poznamenal: „No výborně Fričáku! Teď ještě přitáhni a vykopni nohu!“ Martin samozřejmě plný respektu a těšící se pochvale instruktora, jak si počíná, okamžitě uposlechl této vlídné poznámky a uvedl Blaníka v navijákové výšce do vývrtky, která se tak povedla, že to přesvědčilo i jinak velmi klidného Tomáše, aby bleskově převzal řízení, což obvykle nedělal. Osud v této chvíli právě Tomášem kouřené cigarety mi není znám. Rovněž nemohu citovat následný poletový rozbor. Tomáše jsme prostě ve vzduchu na slovo poslouchali.

Sám mám svou příhodu s náčelníkem. Tu sobotu ráno se jal Tomáš přezkoušet mne na sólo, jak jsme si večer před tím naplánovali. Večerní plán se vlivem precizní přípravy protáhl do ranních hodin, v důsledku čehož jsem musel být ráno poněkud déle na nabíječce.  Protože mě ráno Tomáš nenašel na startu, skočil do traktoru (pamatujete toho Supra ne?) a jel si mne osobně vyzvednout na dřevák. Velmi citlivě mne probudil a informoval mě, že nastal můj čas a že mě hodlá přezkoušet. Ve stavu blízkém klinické smrti jsem tedy přisedl na traktor za Tomáše, a on si mě odvezl na start, oblékl do padáku a uložil do Blaníka. Na vlastní let se nepamatuji, byl jsem příliš „unavený“, mám za to, že jej celý Tomáš odřídil sám. „No vidíš, tobě to jde!“, prohlásil po přistání, vystoupil z Blaníka, odebral se pokuřující na start, nade vší pochybnost  přesvědčen, že jsem schopen letět sólo. A tak jsem poprvé letěl úplně sám. Střízlivý bych to asi nedokázal.

A podobnou příhodu mám, když byl pro mne Tomáš na poli, na kterém nebylo možno přistát, natož odstartovat s vlekem. Tomáše taková drobnost nevyvedla z míry. Sotva sedne, vystupuje z Brigadýra! Nevypíná motor, aby mu nechcípl, protože, jak prohlásil: „To bychom tady skončili oba!“, s nezbytnou cigaretou v ústech se mě jakoby náhodou ptá: „Už jsi startoval z pole na krátkém laně?“ Já na to: „Tomáši, ani z pole ani na krátkém“, přiznám se. „No tak to někdy začít musíš!“, odvětil a následovalo zevrubné asi půl minutové proškolení pro vleky z polí s okamžitým přezkoušením. Za chvíli jsme byli doma a já si zapsal novou kvalifikaci po náročném výcviku.

Tomáš tyhle situace přímo vyhledával. Jenže z něj vždy zářila taková pohoda a jistota, že jsem nikdy nepochyboval, že má vše pod kontrolou. Mám silné podezření, že byl v minulém životě ptákem a v předminulém taky.

Byl typický tím, že pokud měl na palubě pasažéra, snažil se pokud možno letadlo řídit jen minimálně a v jen nezbytně nutných situacích a řízení svěřil ihned po startu do rukou nás, obyčejných plachtařů. Omezil se pouze na základní výklad, něco ve smyslu: „Leť rovně!“, a pokud usoudil, že si může zdřímnout, usnul. Z vyprávění vím, že spal skoro vždycky. Probudil se pouze sem tam v případech, kdy měl pocit, že neletíme správným směrem, a to jen na malý okamžik. „Kam to letíš?“, zeptal se, ale protože nemohl dostat od „co-pilota“ žádnou odpověď, protože on opravdu netušil, pouze opravil kurz letadla a vzápětí usnul. Nevím, jak to dělal, ale těsně před přistáním se vždy probudil, zapálil si, prostě přistál a šel vyřizovat věci.

Tomáš se objevil na Rané ve studentských letech, aby si létání zamiloval na celý život. Vystudoval Vysokou školu dopravní v Žilině a roce 1980 se vrátil zpět na Ranou, aby zde coby náčelník pracoval (tedy pokud to byla práce v dnešním slova smyslu) až do 31.7.1988, kdy nastoupil u ČSA. Ještě jako člen klubu setrval do roku 1994. Na Rané je to ale tak, že nikdo neodchází. Kdokoliv se jednou stal naším členem, už jím zůstane bez ohledu na to, kam ho zavál čas a život.

Tomáš nachrtil v rámci své sportovní kariery 2060 vzletů na kluzácích. Shodou okolností i 2060 přistání. Obrousil naviják skoro 900 starty, vlečné lano napnul skoro 800x a zbytek prožebral na Vivatu. Odplachtil 664 hodin, v zápisníku má oprávnění na L-13 od roku 1971. Tehdy byli jeho instruktory Karel Mann (jeho vzpomínky by mne velmi zajímaly) a Maruška Málková. Později si připsal VT-16 a 116, M-35, Vivata a nakonec v roce 1990 i L-23.

Tomáš byl dobrý plachtař, ale jeho doménou byla motorařina. Sportovním pilotem letounů se stal 8.6.1977, pokračoval na Z-42 a Z-43 ve škole v Žilině  a od 6.5.1979 byl pilotem obchodním. Po ukončení školy Tomáš obohatil na čas řady armády, ale armáda jej nakonec sama ráda pošle do civilu, aby se pak opět objevil v roce 1980 na Rané. Postupně se dozbrojil na stopětku a dvěstěpětku a přijímá funkci náčelníka. Oba typy si zapsal v říjnu 1980 a o rok později také Z-142, na které si odskákal skoro 430 hodin.

V květnu 1982 se stává motorovým instruktorem a také vlekařem a ještě v létě se přeškoluje na L-60 Brigadýra. V té době platila alespoň 50% ztráta vlasové pokrývky za jeden ze základních kvalifikačních předpokladů pro přeškolení na Brigadýra. A v tomto ohledu Tomáš už vyhovoval s rezervou. Nejsem si dodnes zcela jist tím, zda se již tehdy ustálila podoba Tomáše zhruba na dalších více jak 30 let, hubený a vlasuprostý, charakterem těla nikoli náhodně připomínajícím cigaretu.

Tomáš vysazuje Brigadýrem nejdřív parašutisty, ale od roku 1984 nás  tahá do vzduchu a z polí respektive z toho, co plachtaři vybrali jako „letiště“ vhodné pro přistání kluzáku a start Brigadýrem. Není mi známo, že by si Tomáš nechal ujít ideálně průserovou příležitost, aby odmítl pole z důvodu nezpůsobilosti (ledaže vlastní, což se také přihodilo), a když už jednou na poli přistál, odletěl i s větroněm.  Ostatně, v té době tak činili vlekaři docela běžně. Rozebírání kluzáku na poli bylo spíše výjimkou vynucenou nikoli polem, ale spíše nedostatečnou kapacitou vlečných, střízlivých pilotů, počasím nebo prostě tmou.

Tomáš byl od roku 1987 i instruktorem pro vyšší pilotáž a čas od času byl viděn, jak si natahuje s žáky hubu na kopyto při akrobacii. Pouze když letěl akrobačku s Majkou, jí natahoval jemněl ústa na kopýtko. Myslím, že to pro něj byly výjimečné okamžiky, kdy přerušil jinak nezbytné kouření na palubě a o to více si ho dopřál opět po přistání. I neřesti bylo potřeba se pilně věnovat. V tomto oboru, kromě létání, nutno říci, Tomáš vynikal, a pokud by někdo tvrdil, že má na břiše zašity tři cigarety pro případ ztroskotání, bral bych takovou informaci zcela vážně. Tomáš (snad mi toto konstatování odpustí Majka i on) exceloval ještě v jednom oboru, o němž z úcty k množství etylu a piety k zesnulému pomlčím (znalci však ví, jaký obor mám na mysli).  V této disciplíně jsme však byli brilantní svého času mnozí díky neúnavnému a intenzivnímu tréninku pod dozorem instruktorů.

Tomáš na motorových, nepočítám-li jeho dopravní karieru, nalétal 1336 hodin a zapsal si do všech zápisníků (a že to bylo papíru) 5 374 startů a propálil nejmíň 50 tisíc litrů tehdy bezcenného benzínu.

Tomáš prožil na Rané zlaté časy, jenže jeho to táhlo k dopravě. A to se mu nakonec i splnilo. A jednoho dne , 21.6.1990,  se stal dopravním pilotem a začala jeho nejdelší letecká etapa. Ale, to už je trochu jiná kapitola.

To, že byl výborným pilotem, jest známo. Byl ale i manželem a trpělivým otcem.

Sice nemůžu přijít na to, jak na zhotovení dětí vzali s Majkou čas (snad v době, kdy bydleli na letišti?). Já osobně mám dojem, že se jejich děti prostě na letišti začaly postupně vyskytovat. Vybavuji si je ještě ve stavu, kdy nebyli svému okolí tak nebezpečné.

Aby Majka Tomášovi létání povolila, musel se také věnovat rodině.  Tomáš to vyřešil tím, že prostě bral celou rodinu na letiště. To mělo několik důsledků. Jedním z nich bylo, že se z Tomáše stal dobrý rýpal. Aby zaměstnal celou rodinu, zoral malou plantáž za dřevákem, čímž zajistil Majce vedle výchovné i pěstitelskou činnost, a my jsme tak získali vedle estetického rozkoše z kvítí také čerstvý zdroj vitamínů. Úroda byla vesměs dobrá, takže i na rodinu Novotných něco zbylo, tedy většinou to kvítí a dobrý pocit, že udělali něco pro zdraví ostatních.

S výchovou dětí samozřejmě vypomáhala i naše elementárka. Obě děti dostávali průpravu v oborech lidské činnosti, ke kterým se dětí jiných rodičů dostávají často až v post pubertálním věku. Zatímco Luděk se již vcelku samostatně věnoval společně s malým Tučkem žhářství, výuky Zbyňka a Pavlínky se ochotně ujali Fričák s Pelčákem. A protože to byla obě dítka bystrá, již večer se Tomášovi a Majce mohli pochlubit básní neznámého autora „Sluce svítí jako prase, na zahradě ……píp….píppíp……píp, to je krásně dnes.“ Tomáš, jak říká Majka, děti za jejich výstup pochválil, a kantory příslušným způsobem „ocenil“. Ono najít oba učitele nebylo tak těžké, neboť obě děti byly pravdomluvné a upřímné. Proto také zmiňuji, že svým způsobem i nebezpečné.

Pokud však smím soudit, tato průprava se vesměs velmi pozitivně projevila u obou v pozdějším věku a skvělé výsledky výchovy vidím zvláště u Pavly, dcera Tomáše, která je samozřejmě též členem Aeroklubu Raná. Ta si vzala za manžela pochopitelně koho jiného než Tomáše a nesouce příjmení Seifertová se stala matkou dcerky Šárky. Je mi trochu líto, že se zřejmě Šárce nedostane tak intenzivní letištní výchovy, jakou prodělala její matka, ale věřím, že geny obou Tomášů zajistí čistotu genomu Novotných i pro další generace. U syna Zbyňka se Tomášova DNA uchytila stejně jako u Pavly v jeho touze provozovat letectví. Takže Pavla si vesele plachtaří na Rané a Zbyněk si vesele motoraří někde v Anglii na Aerobusech. A nejstarší syn Luděk, syn Majky, jehož Tomáš rád vzal pod svá křídla? Odnesl to za celou rodinu! Sami víte, jak to s takovými bývá. Oženil se (s ženou), stal se farmářem a pěstuje syna Jakuba. Kdo ví, jednou bude možná taky pilotem.

Vím docela jistě, že Tomáš měl svou rodinu, svou ženu, děti a děti svých dětí moc rád.

Ten den, kdy jsem se dozvěděl o tom, že Tomáš Novotný vyrazil na svůj poslední let, který jako jediný bude bez přistání, byl velmi smutný. Věděl jsem, že Tomáš je od prosince vážně nemocný, ale přál jsem si, aby při něm stálo to jeho štěstí, aby překonal i tuhle životní zkoušku. Bohužel, jeho štěstí, které bylo jinak v permanenci, mělo tentokrát volno.

Přistihl jsem se, že po celou dobu, kdy jsem sledoval Tomášův boj, jsem na něj často myslel. Promítly se mi snad všechny vzpomínky, které jsem na něj měl. A věřte tomu nebo ne, musel jsem se smát. Nevím, jak to máte vy, ale já mám pocit, že snad úplně všechno, co mám spojeno s Tomášem, byla téměř vždy samá pohoda a legrace. Vidím jeho obličej, úsměv a v ruce nezbytnou planoucí cigaretu. Stále vnímám jeho neutuchající charisma i přes to, že tu není. Nebo je?

Když jsme s Martinem Hubačem alias Hubačkou jeli na poslední rozloučení s Tomášem, atmosféra v autě vůbec nebyla pochmurná. Snad možná v první chvíli. Ale po celou dobu naší cesty jsme si o něm vyprávěli a oba cítili, že nám dal spoustu radosti, která přetrvává do dnešních dnů, ačkoli je to skoro 30 let.

Nikdo není dokonalý, a Majka, Tomášova žena, by mohla vyprávět. Ostatně, známe ho i s těmi nectnostmi. Jenže ony k němu patřily. Bez nich by to nebyl on. Buďme shovívaví k němu i k sobě.

Nejsem smutný. Mám radost. Mám radost, že Tomáše Novotného znám. Nejen moje začátky létání jsou spojeny s Ranou, s elementárkou a s Tomášem Novotným. Tomáš patří do mého života a natropil mi v něm spoustu pěkných chvil. Troufám si tvrdit, že totéž by řekli všichni, co jsme tehdy začínali na Rané plachtit. Majka mi prozradila, že právě naší elementárku Tomáš bral jako svou rodinu. Vlastně, my jsme opravdu cítili součástí jeho rodiny, nejen formálně, ale i fakticky. Zvlášť, když jsme se čas od času dočasně nastěhovali do jejich bytu za účelem vybydlení nebo velikonočního rituálu. Majka se o nás starala jako o vlastní. A Tomáš byl naším bráchou, tátou a kámošem.

Tomáš odletěl. Nic si sebou nevzal, protože, jak Jára Cimrman ve své divadelní hře napsal: „Je zakázáno cokoli s sebou brát do hrobu!“  A tak o Tomáše přišly dvě rodiny, jeho vlastní krve a rodina dočasně adoptovaných pilotních žáků elementárky Aeroklubu Raná z 80. let. Přeju ti tam nahoře, Tomáši, pěkný počasí!

A Tomáši, děkuju ti. Děkujeme ti všichni. Jsi s námi.

 

Podle vzpomínek svých a Majky

 

Saša Nerandžič a Majka Novotná

29.1.2014